Výstavní projekt umělců z Itálie, Rakouska a Dánska chce poukázat na možnost vzepření se všudypřítomnému užívání naléhavých mediálních obrazů a vzpírá se i mimořádně silné romantické utopii, která převládá v mnoha formách současného umění.

Vystavující autoři:

Per Morten Abrahamsen

Adam Bota

Francesca Genovese

Maurizio L'Altrella

Dario Puggioni

Kurátor výstavy: Sebastian Pastuszak Jr.

12. června – 16. srpna 2024

Výstava True Romance - The Transformed Body představuje díla autorů Per Morten Abrahamsena, Adama Boty, Francescy Genovese, Maurizia L'Altrelly a Daria Puggioniho (až na Adama Botu jsou ostatní autoři představeni českému publiku poprvé) a nabízí hluboký vhled do složité problematiky proměny lidského těla v kontextu současného světa. Tyto proměny jsou poháněny rychlým technologickým pokrokem a rostoucím vlivem transhumanistických a posthumanistických idejí. Transhumanismus se zaměřuje na vylepšení lidských schopností prostřednictvím technologií, což zahrnuje kyborgizaci, genetické modifikace a umělou inteligenci. Posthumanismus pak posouvá hranice lidské existence za biologické tělo a zkoumá možnosti, jak technologie může přetvořit samotnou podstatu člověka.

Současné umění reflektuje tyto změny ve svých zobrazeních lidského těla. Tradiční umělecké zobrazení těla bylo často idealizované a zaměřené na estetické hodnoty. V kontrastu, moderní umělci zkoumají tělo jako dynamický a neustále se měnící objekt. Jejich práce zahrnuje témata jako avatarizace, technologická integrace a kyborgizace, což odráží současné obavy a naděje spojené s budoucím vývojem lidského těla.

Tradiční chápání těla se zakládá na biologických a kulturních normách, které definují, co znamená být člověkem. Tělo bylo vnímáno jako konečné, neměnné a určující naši identitu. Naproti tomu transhumanistické chápání těla považuje biologické omezení za překonatelné. V této perspektivě je tělo viděno jako něco, co lze modifikovat a vylepšovat pomocí technologie. To představuje zásadní změnu v našem sebepojetí a otvírá otázky týkající se identity, etiky a budoucnosti lidstva.

V současném umění je tělo často zobrazováno jako místo konfliktu mezi tradičními a moderními hodnotami. Umělci zkoumají, jak technologické inovace mění naše vnímání těla a jeho funkcí. Například v díle Daria Puggioniho je tělo zobrazováno jako hybridní forma, která kombinuje organické prvky, a vyvo­lává otázky o lidské kondici. Francesca Genovese se ve svých dílech zaměřuje na emocionalitu a identitu v digitálním věku, kde tělo již není pevně definováno, ale je fluidní a proměnlivé.

Srovnání zobrazení těla v současném a starém umění odhaluje hluboké rozdíly ve vnímání lidské existence. Staré umění často oslavovalo tělo v jeho ideální formě, zdůrazňovalo jeho estetiku a symboliku. Sochy antického Řecka nebo renesanční malby ukazují tělo jako harmonický celek, ztělesňující krásu a dokonalost. Naopak současné umění často dekonstruuje tento ideál, představuje tělo jako nedokonalé, zranitelné a podléhající změnám.

Výstava True Romance - The Transformed Body v JSP Art Gallery ilustruje tuto evoluci. Konfrontuje diváky s paradoxním postavením těla v dnešním světě a ukazuje, jak technologie mění naši fyzickou i psychickou identitu.

Tělo se stává polem pro experimenty, kde tradiční pojetí střetává s novými, futuristickými vizemi.

Tato výstava poskytuje hluboký vhled do složité problematiky proměny těla v kontextu současného světa. Reflektuje vývoj zobrazení těla v umění a zkoumá souvislost mezi tradičním a transhumanistickým chápáním lidského těla. Vytváří prostor pro diskusi o tom, co znamená být člověkem v éře technologických inovací a jak tyto změny ovlivňují naše sebepojetí a kulturní identitu.

Sebastian Pastuszak Jr.

Píše se rok 1993. Právě v tomto roce natáčí Tony Scott cestovatelský film Pravdivá romance podle scénáře Quentina Tarantina. Zamilovaný páreček putuje – nedbaje jakýchkoli možných ztrát a rizik – zemí. Ve vzduchu se vznáší jen jejich láska, nic víc. Scénář si o rok později „vzal na paškál“ Oliver Stone a natočil převratný film Takoví normální zabijáci. Paleta sestřihů a různých překrývání událostí zde obklopuje vraždící dvojici Juliettu Lewis a Woodyho Harrelsona, kteří si však neochvějně, a to až groteskním způsobem, „drží své“ - jejich láska se v plnosti projevuje navzdory všem možným překážkám.

Jestliže zanalyzujeme film podle vytvořených obrazů ve směti vícevrstevnatého mediálního chaosu, je nabíledni, že se do centra dění zas a znovu dostávají romantické motivy nedotčené přírody a tiché touhy – k tomu zpívají své melancholické balady Bob Dylan a Leonard Cohen. Samotné jádro filmu tedy poukazuje na jedinečnou možnost autentického bytí ve stmelování, které vzniká díky romantické lásce. Ovšem i láska je přirozeně jen iluzí a zůstává v konečném důsledku pouhým znamením v širém moři „prefabrikovaných“ mediálních animací a vyumělkovaných sugescí.

Domnívám se, že v soudobém umění je tato romantická utopie neobyčejně silná, i když zde funguje leitmotiv ve smyslu ducha doby, jenž nabízí symbolické východisko z uměle přesycených motivů médií a postmoderního rozvolnění – ergo ze světa všemožných kontextů a aluzí. Výstava Pravdivá romance – Proměněné tělo by ráda poukázala na možnost vzepření se všudypřítomnému užívání médií prostřednictvím naléhavých obrazů, které jsou stěžejní i ve snímku Takoví normální zabijáci.

Uwe Goldenstein