© 2024 JSP Art Gallery
PER MORTEN ABRAHAMSEN
*1957 Kodaň (DK)

Již více než 27 let je Per Morten Abrahamsen na absolutní špičce dánské fotografie.


Známý jako mistr inscenovaných portrétů, Abrahamsen je autorem ikonických a široce publikovaných snímků královny Margrethe II., Larse von Triera, Madse Mikkelsena, Nicolaie Coster-Waldaua, Mærsk McKinneye a mnoha dalších, a získal si jméno svou schopností přetvářet často spektakulární nápady do obrazů, které dokážou zaujmout jak oko, tak představivost diváka. Během své kariéry se Per Morten podílel na velkém množství komerčních projektů, včetně redakčního a online obsahu, mezinárodních reklamních kampaní, obalů alb, divadelních a tanečních projektů, stejně jako korporátní umělecké výzdoby. Per Morten Abrahamsen má sídlo v Kodani a realizuje projekty mezinárodně.

Babylon, 2012/2022
archivní inkoust na barytovém papíře
edition of 15
109 x 72.5 cm
Head of Dalì, 2012/2022
archivní inkoust na barytovém papíře
edition of 9
100 x 85 cm
Milk, 2012
archivní inkoust na barytovém papíře
edition of 10
117 x 90 cm
Looking at the Stone, 2012/2022
archivní inkoust na barytovém papíře
edition of 10
50 x 70 cm

Abrahamsen, Bota, Genovese, L'Altrella, Puggioni

True Romance - The Transformed Body

Výstavní projekt umělců z Itálie, Rakouska a Dánska chce poukázat na možnost vzepření se všudypřítomnému užívání naléhavých mediálních obrazů a vzpírá se i mimořádně silné romantické utopii, která převládá v mnoha formách současného umění.


Vystavující autoři: Per Morten Abrahamsen, Adam Bota, Francesca Genovese, Maurizio L'Altrella, Dario Puggioni


Kurátor výstavy: Sebastian Pastuszak Jr.


12. června – 16. srpna 2024


Výstava True Romance - The Transformed Body představuje díla autorů Per Morten Abrahamsena, Adama Boty, Francescy Genovese, Maurizia L'Altrelly a Daria Puggioniho (až na Adama Botu jsou ostatní autoři představeni českému publiku poprvé) a nabízí hluboký vhled do složité problematiky proměny lidského těla v kontextu současného světa. Tyto proměny jsou poháněny rychlým technologickým pokrokem a rostoucím vlivem transhumanistických a posthumanistických idejí. Transhumanismus se zaměřuje na vylepšení lidských schopností prostřednictvím technologií, což zahrnuje kyborgizaci, genetické modifikace a umělou inteligenci. Posthumanismus pak posouvá hranice lidské existence za biologické tělo a zkoumá možnosti, jak technologie může přetvořit samotnou podstatu člověka.


Současné umění reflektuje tyto změny ve svých zobrazeních lidského těla. Tradiční umělecké zobrazení těla bylo často idealizované a zaměřené na estetické hodnoty. V kontrastu, moderní umělci zkoumají tělo jako dynamický a neustále se měnící objekt. Jejich práce zahrnuje témata jako avatarizace, technologická integrace a kyborgizace, což odráží současné obavy a naděje spojené s budoucím vývojem lidského těla.


Tradiční chápání těla se zakládá na biologických a kulturních normách, které definují, co znamená být člověkem. Tělo bylo vnímáno jako konečné, neměnné a určující naši identitu. Naproti tomu transhumanistické chápání těla považuje biologické omezení za překonatelné. V této perspektivě je tělo viděno jako něco, co lze modifikovat a vylepšovat pomocí technologie. To představuje zásadní změnu v našem sebepojetí a otvírá otázky týkající se identity, etiky a budoucnosti lidstva.


V současném umění je tělo často zobrazováno jako místo konfliktu mezi tradičními a moderními hodnotami. Umělci zkoumají, jak technologické inovace mění naše vnímání těla a jeho funkcí. Například v díle Daria Puggioniho je tělo zobrazováno jako hybridní forma, která kombinuje organické prvky, a vyvo­lává otázky o lidské kondici. Francesca Genovese se ve svých dílech zaměřuje na emocionalitu a identitu v digitálním věku, kde tělo již není pevně definováno, ale je fluidní a proměnlivé.


Srovnání zobrazení těla v současném a starém umění odhaluje hluboké rozdíly ve vnímání lidské existence. Staré umění často oslavovalo tělo v jeho ideální formě, zdůrazňovalo jeho estetiku a symboliku. Sochy antického Řecka nebo renesanční malby ukazují tělo jako harmonický celek, ztělesňující krásu a dokonalost. Naopak současné umění často dekonstruuje tento ideál, představuje tělo jako nedokonalé, zranitelné a podléhající změnám.


Výstava True Romance - The Transformed Body v JSP Art Gallery ilustruje tuto evoluci. Konfrontuje diváky s paradoxním postavením těla v dnešním světě a ukazuje, jak technologie mění naši fyzickou i psychickou identitu.

Tělo se stává polem pro experimenty, kde tradiční pojetí střetává s novými, futuristickými vizemi.


Tato výstava poskytuje hluboký vhled do složité problematiky proměny těla v kontextu současného světa. Reflektuje vývoj zobrazení těla v umění a zkoumá souvislost mezi tradičním a transhumanistickým chápáním lidského těla. Vytváří prostor pro diskusi o tom, co znamená být člověkem v éře technologických inovací a jak tyto změny ovlivňují naše sebepojetí a kulturní identitu.


Sebastian Pastuszak Jr.



Píše se rok 1993. Právě v tomto roce natáčí Tony Scott cestovatelský film Pravdivá romance podle scénáře Quentina Tarantina. Zamilovaný páreček putuje – nedbaje jakýchkoli možných ztrát a rizik – zemí. Ve vzduchu se vznáší jen jejich láska, nic víc. Scénář si o rok později „vzal na paškál“ Oliver Stone a natočil převratný film Takoví normální zabijáci. Paleta sestřihů a různých překrývání událostí zde obklopuje vraždící dvojici Juliettu Lewis a Woodyho Harrelsona, kteří si však neochvějně, a to až groteskním způsobem, „drží své“ - jejich láska se v plnosti projevuje navzdory všem možným překážkám.


Jestliže zanalyzujeme film podle vytvořených obrazů ve směti vícevrstevnatého mediálního chaosu, je nabíledni, že se do centra dění zas a znovu dostávají romantické motivy nedotčené přírody a tiché touhy – k tomu zpívají své melancholické balady Bob Dylan a Leonard Cohen. Samotné jádro filmu tedy poukazuje na jedinečnou možnost autentického bytí ve stmelování, které vzniká díky romantické lásce. Ovšem i láska je přirozeně jen iluzí a zůstává v konečném důsledku pouhým znamením v širém moři „prefabrikovaných“ mediálních animací a vyumělkovaných sugescí.


Domnívám se, že v soudobém umění je tato romantická utopie neobyčejně silná, i když zde funguje leitmotiv ve smyslu ducha doby, jenž nabízí symbolické východisko z uměle přesycených motivů médií a postmoderního rozvolnění – ergo ze světa všemožných kontextů a aluzí. Výstava Pravdivá romance – Proměněné tělo by ráda poukázala na možnost vzepření se všudypřítomnému užívání médií prostřednictvím naléhavých obrazů, které jsou stěžejní i ve snímku Takoví normální zabijáci.


Uwe Goldenstein

Made on
Tilda