Vystavující autor: Zbyněk Sedlecký

Kurátor výstavy: Petr Vaňous

19. února – 4. dubna 2025

Na očích

Zbyněk Sedlecký patří mezi klíčové autory současné české scény – autory narozené v sedmdesátých letech 20. století, kteří se dlouhodobě věnují výhradně malířskému médiu. Vedle Josefa Bolfa, Daniela Pitína nebo Lubomíra Typlta se také Sedleckému prostřednictvím jeho figurálních obrazů daří podchycovat a rozvíjet obrysy silného generačního pocitu. Jakožto absolvent malířských ateliérů Jiřího Načeradského a Jiřího Sopka zároveň navazuje na širší východiska české, resp. středoevropské malby, kontinuálně je rozvíjí a modifikuje v nových společenských podmínkách a ve vztahu k vlastní paměti, k proměnám statické fotografie, pohyblivého obrazu i k akcelerátorům vizuality, kterými jsou dnes především sociální sítě. Tyto registrační „vztahy“ nejsou však nijak přímé (rozumějme vědomé, či vědomě konceptualizované). Vedou oklikami přes nahodile ukládané podprahové vnímání, jehož stopy se mimovolně vyjevují jako z mlhy či ze snu a propisují se do notoricky známých forem na způsob nečekané „projekce“. A právě intuitivní práce s „projektováním“ určité atmosféry, stejně jako s vyvoláváním předpokládaných i překvapujících souvislostí a kontextů, je silnou stránkou obrazů Zbyňka Sedleckého.

Základním komparsem, který autor v malbě používá a rozvíjí, jsou pro toto médium důvěrně známé předmětné konstelace a figura. Autor prověřuje tradiční malířský žánr zátiší a podobizny z pozice „zastaveného času“. Metafora zastaveného času v sobě obsahuje mnoho rovin, které lze sledovat a na jejichž základě je možné Sedleckého obrazy interpretovat. Jednou z těchto rovin je reflexe prostředí, v němž se autor pohybuje. Tím je jednak ateliér plný předmětů-nástrojů-rekvizit spojených s výkonem malířského zaměstnání a jednak učebna, kde tento umělec vyučuje figurální kresbu. Obě prostředí se přirozeně váží na cyklický čas, opakovaný rituál tvorby, v němž je „vnější čas“ v porovnání s přítomností v uměleckých laboratořích vnímán odlišně. Dvojí čas, zde a venku, odpovídá paralelitě vnitřních a vnějších událostí, které pronikají do tvorby samovolně, jako nekontrolované toky vědomí a podvědomí. Ateliér a učebnu lze identifikovat s prostředím stálosti, vnitřní koncentrace napojené na prověřené malířské výrazové prostředky – odtud vyvěrá smysl pro archaické vzezření zhutnělé malby plné historických a akademických konotací – pokud je žádoucí zastavit čas, pak naplno, tj. vyjmout jej z akceleračního trysku vnějšího času a situovat ho do kulis „nadčasu“ a zásvětí, do skrytých záhybů těla, do nejednoznačných věcných stavů, do materiality a povrchu objektů, které se kouzlem malby dostaly na jeviště zraku a přehrávají nekonečný, totiž zastavený part neznámého scénáře. Zatímco scénář a s ním spojená dějová dramatizace jsou otázkou vložené divákovy sebeprojekce, jejíž povaha má východisko ve specifické citlivosti toho, kdo se dívá, malíř oproti tomu předvádí a ukazuje banální předměty, a to perspektivou deformované figury, opatřené aurou unikající minulosti. Jako bychom tu nahlíželi do samotné uměle konstituované paměti, která by se ráda prosadila jako závazná pravda a zbavila nás pochybností o tom, že se vlastně díváme na neznámý, odcizený svět se všemi jeho iluzivními a iluzorními „doklady intence“. Právě toto je zásadní moment autorova generačního pocitu, který rozlamuje platnost mezi viděným a afirmačně zařaditelným, náhodným a směřujícím, mezi pojmem a tím, co je pociťováno jako neidentické, co v sobě však skrývá potenciál obnovy a zachování kritické „bytnosti“, kterou (v její latentní potencialitě) likviduje a přemazává „vnější čas“ společenského zrychlení a účelové racionalizace.

Proto jsou obrazy Zbyňka Sedleckého „akademické“ pouze zdánlivě. Ve skutečnosti provádějí jinotajné a potměšilé operace s evokací banality, kterou by stereotyp vnímání, onen „proustovský zvyk“, tvořený pasivním zrakem a registrační pamětí, rád okamžitě stvrdil a afirmoval z hlediska současnosti právě jako banalitu, a tedy nic než banalitu (!). Jenomže už v této chvíli se rozpadá pojem „současnosti“ do mnoha nejasností, skrytostí a pochyb. Stejně tak se rozpadá jednota minulosti, která je pojímána jako jedno z absurdně dramatizovaných dějství neznámé hry. Co jediné se tu jeví jako propojující prvek času, je malířská iluze, důvěryhodná z hlediska výjimečných tvůrčích schopností autora, ovšem nedůvěryhodná jako doklad, faktum, pojem. Svět jednorozměrného rozumového poznání se před námi počíná rozpadat v pochybnostech a nejistotách, které zároveň demontují racionální konstrukce časoprostorových konvencí. Silným rysem malířských děl Sedleckého je tak mystifikační rys, který přes zpochybnění viděného otevírá prostor pro různorodou sebeprojekci a vcítění, za které však autor nepřebírá zodpovědnost. Jeho výborně naplňovaným úkolem zůstává aktualizace samotného malířského jazyka, jenž se volbou námětů a celkovým provedením automaticky vyřazuje z priorit imitačního systému sociálních sítí, a to pro svou dusivou atmosféru, subverzivní neklid a úzkost plynoucí z odcizeného času, tj. z odcizené přítomnosti v něm.

To, co se tu recipientovi naskýtá před očima, se už nemusí teatrálně, návodně a efektně „roztékat“ jako v dílech paranoicko-kritické popisné metody Salvadora Dalího, nemusí se tu „tlačit na pilu“ přepjatých emocí, traumat a neuróz, není nutný žádný efektní projev vnějšího násilí, na odiv kladeného splínu či pseudo-trpitelské destrukce. V době inflační, kladné i záporné vizuality totiž citlivého diváka zasáhnou naopak klidné, ale mnohoznačné obrazy, které iritují tím, nač nelze odpovědět. Takové obrazy, které atakují jiným, pozvolným způsobem nežli okamžitým narcistním sebeopojením či šokujícím obsahem – obrazy, které evokují zastavenou fascinaci věcností prolnutou s identifikační bezradností a generují paniku tím, že kladou nezodpověditelné, věčné otázky; že jsou pravdivé, když promlouvají o nepochopitelné dočasnosti a osamělosti lidského bytí, když nabádají ke sdílení „věcí“, které současná společnost naopak kamufluje, převléká do veselých a spokojených kulis a jež důsledně vytěsňuje z mediálního i komunikačního oběhu. Pravdivost malířské iluze se tu otevírá jinak, než bývá obvyklé. Z úhlů a stran, které jsou vším jiným nežli sebe-reprezentací. Proto usvědčují jakoukoli snahu o jednoznačnou přítomnost z retušovaného aranžérství, idealizace nebo mystifikace, neboť Sedleckého obrazy – protože otevřeně hostí pokaždé jinou sebe-projekci předpokládanou u diváka – musí setrvávat ve své obsahové ambivalenci. Komunikace mezi umělcem a recipientem prostřednictvím uměleckého díla se tak konečně dostává do mnohoznačné roviny, která mu náleží, a kde je předem oslabena jakákoliv direktivní vnější redukce, uplatňovaná norma a systémová role společenského kultu pojmů a jejich ekvivalentů, které ve své pragmatické ztuhlosti bývají samy důvodem toho, že vnímáme svět jako beztvarou, otravnou nebo nesnesitelnou nudu, banalitu, a tedy ve výsledku prázdnotu, s níž se nevědomě identifikujeme.

Petr Vaňous