„Isaura“ je první samostatná výstava Enrica Minguzziho (*1981, Cotignola) v České republice, v JSP Art Gallery. Výstava zdůrazňuje pečlivě vytvořený a extravagantní svět tohoto umělce, vyznačující se jeho výjimečnou malířskou technikou. Tento svět odráží odchylky od přírody, které jsou jemně vyváženy mezi řádem a chaosem, což vede k nekonečnému množství tvůrčích možností.

Vystavující autor: Enrico Minguzzi

Kurátorka výstavy: Lucia Rossi

18. prosince 2024 – 14. února 2025

Jemná města 1

Podle všeobecné představy se Isaura, město tisíce studní, rozkládá na hlubokém podzemním jezeře. Rozprostírá se přesně po ty hranice, dokud lidé při kopání jam nenarazili na vodu. Zelený obvod města vlastně kopíruje temné břehy skrytého jezera. Neviditelná krajina dává život viditelné, veškerý pohyb pod sluncem žene vlny zakryté vápencovou skalní klenbou.

Podle toho jsou v Isauře dvě náboženství. Podle některých bývají bohové města v hlubinách temného jezera, které napájí podzemní prameny studní. Jiní věří, že bohové jsou ve vědrech vytažených lany v té chvíli, když se vědra dostanou nad zábradlí studní, v kroužících se kladkách, v pohonu lopatkových čerpadel, v rukojetích pump, v křídlech větrných mlýnů, co čerpají vodu z vrtů, ve věžích, které pohánějí vrtané sondy, v nádržích zavěšených na žerdích nad střechami, v štíhlých obloucích vodovodů, ve všech vodních sloupcích, ve vztyčených trubkách, v sudech, co jdou jednou nahoru, jednou dolů, ve všem, co je plné po okraj, a dokonce až úplně nahoře, v kolech ohňostrojů vystrčených nad lehounká lešení Isaury, města, které se celé šplhá do výšky.

‘Neviditelná města‘ (1972), Italo Calvino

Představme si, že s odlehčenou myslí kráčíme metropolí, kterou obýváme, přecházíme parky a cesty. Nasáváme atmosféru krajiny a pak se zaměřujeme na detaily: asfalt ulic, dlažební kostky, tu a tam hmyz – jsou zde i nějaké stromy? – Trs trávy vykukuje z praskliny ve zdi. Posloucháme: auto prudce zabrzdí, brouk vzlétne, pod kanalizačním víkem teče voda.

Enrico Minguzzi čerpá z mentálních, ale prožitých krajin – ztracených a znovuobjevených – a vytváří přetvořené elementy, zvířecí a rostlinné motivy, tvary, které se mění, aby osídlily tyto prostory: jsou to neviditelné krajiny, které ovlivňují ty viditelné.

Na plátně se objevuje dualismus Bytí a Nicoty, zobrazení základních, často skrytých zdrojů a protipólů, které jsou si blízké, jako v Isaure, jednom z Calvinových měst popsaných v 'Neviditelných městech'. A stejně jako v Isaure dochází i v Minguzziho „městech” k tomu, že povrch splývá s temnými obrysy pohřbeného jezera. Právě v tomto černém jezeře však čeká pravda, spící a nepochopitelná, pravda objektivní.

Zdá se, že se – podobně jako Calvino – i Minguzzi ptá: Jaké jsou ty původní pravdy, které tvoří základ života, ale i rozvoj jednotlivých civilizací? Cítíme náznak, že jeho díla, živé bytosti mezi spícími a nehybnými a mezi „infrastrukturami”, projevují svou krásu (a svou velikost) tím, že staví vlastní základy na podzemní hluboké skutečnosti, o níž obyvatelé nevědí, protože „Veritas est in puteo” (pravda leží v hlubinách), jak uvádí Schopenhauer. Pravá podstata zůstává skryta a tyto krajiny, zátiší a jemné organismy svou velkolepost staví na základní nevědomosti.

Minguzzi nás vybízí k ponoření se do hloubek černého jezera, aby tam vnesl světlo a poskytl recipientovi hlubší pohled. Jeho „odbočky přírody” jsou jemně vyváženy mezi řádem a chaosem, čímž vytvářejí nekonečné kreativní možnosti. Umělec se soustředí na detaily, na prvky svých měst, s nimiž pracuje a manipuluje, aby jim dodal různé významy a vdechl nové, jedinečné a neméně pravdivé bytosti. Všechno je ponořeno do hybridní atmosféry, přírodní a umělé, reálné i imaginární. Minguzzi se noří do temného jezera: malováním se dotýká jeho hlubin. Jeho stvoření, pečlivě vytvořené vrstvy barev, jsou detailní, precizní, a přitom podřízené náhodě: složitější formy, které nás podporují v průzkumu pohřbeného. A zatímco tato „neviditelná města” jsou sny, které povstávají z „neobyvatelných měst”, rozpoznáváme je jako základní území pro výměny a setkání. Krize místa – další tvář krize přírody – je jen jedním z mnoha výrazů měst, která sahají tak daleko... Ovšem už ne dál. Minguzziho obrazy jsou fantastické, existují jen v jeho malbách (stejně jako Isaura na stránkách Calvina) a jsou prosyceny „pulviskulárními utopiemi”, utopiemi redukovanými na minimální částice, přítomné všude.

V jedné pasáži Calvinova díla začne Kublaj-chán pochybovat o autentičnosti Polových příběhů, podezírá je, že jsou to fantazie. Podobně se i my při setkání s Minguzziho uměním ocitáme před volbou jako Kublaj-chán: přesto ho následujeme, protože chápeme, že je v něm cosi hluboce pravdivého.

Lucia Rossi