Ve vzájemném dialogu se představí malířka Ivana Štenclová a sochařka Paulina Skavova. Provokativní název výstavy skrývá v sobě prostor vzájemné interakce dvou rozdílných uměleckých projevů a různých způsobů interpretace okolního světa.

Vystavující autorky: Paulina Skavova & Ivana Štenclová

Kurátoři výstavy: Terezie Zemánková, Jaroslaw S. Pastuszak

17. dubna – 7. června 2024

První společná výstava dvou výrazných dam českého současného umění v JSP Art Gallery na Malé Straně je provokativním spojením dvou zdánlivě odlišných světů: světa mytologie, lovu, smrti, stejně jako světa tváří a životů konkrétních osob.

Mytologické postavy Pauliny Skavove jsou smyslně, sofistikovaně a jemně ironizujícím způsobem propojené s erotickými aspekty lovectví, „ptačí“ garderoby či s ženskými trofejemi a vtahují recipienta do tajemného světa na hranici života a smrti. Skavova své postavy i přes velmi detailní technickou konkrétnost idealizuje, jako by se snažila narušit neviditelnou hranici mezi světem lidí a zvířat a světem mytologických entit. Tak se stává mýtus součástí každodenní reality, vstupuje do konkrétních lidských i zvířecích příběhů a feminizujícím způsobem zpřítomňuje věčnou otázku po smyslu života a smrti, vztahu muže a ženy – kontradikce se zde stírají a mizí za závojem neuchopitelnosti zkoumaných jevů.

Oproti uměleckému způsobu nazíraní prezentovaných výjevů v díle Pauliny Skavove je přístup Ivany Štenclové intimnější, více „stydlivý“. Autorka jakoby zpoza záclony pozoruje své „objekty“, přihlíží jejich každodenním radostem i starostem, je svědkem jejich vnitřních zápasů a uzavírá je – podobně jako Johannes Vermeer van Delft – v konkrétním okamžiku na věčnost. Její postavy se tak stávají nesmrtelnými společně se svými malými životními příběhy. Štenclová ve svém díle až mystickým způsobem vytváří celou řadu relací s osobami jí blízkými i vzdálenými, jež společně s ní vytvářejí zvláštní, „v čase uzavřenou“ rodinu. Dílo této umělkyně je de facto rodinným albem dokumentujícím naši pomíjivou přítomnost v čase.

Spojující osou obou autorek je výrazná řemeslná a umělecká zručnost, technicko-technologická rafinovanost a neopakovatelná originalita, a to v kontextu velmi široce pojatého současného výtvarného umění. Dílo Skavove a Štenclové odráží také jejich osobní charakteristiky – v případě Skavove ženské sebe-vědomí, odvahu a sílu (i přes její subtilní postavu), u Štenclové si lze všimnout plachosti, magické tajemnosti a zároveň až „mužské“ racionálnosti.

Výstava obou autorek v JSP Art Gallery přináší jedinečnou příležitost vystoupit z rychlého sledu každodenních událostí a naopak vejít do myticko-mystického příběhů lidí, zvířat a nenápadných svědků naší přítomnosti, jako jsou dětské hračky, omalovánky či tajemní krkavci pozorující zpoza větví rozličné životní příběhy.

Jaroslaw S. Pastuszak

Jméno kultovní rockové kapely, kterým Paulina Skavova a Ivana Štenclová pokřtily svoji první společnou výstavu, má nádech osmdesátkové nostalgie s příchutí zakázané svobody. Pulsuje mezi protipóly násilí a něhy, bolesti a slasti, pudu zabíjet a pudu milovat… Z kolektivního podvědomí jsou vyvolávány archetypální představy, které obě umělkyně – každá svým originálním, a přesto v mnohém vzájemně příbuzným způsobem – zhmotňují do podoby plastik (Skavova) a reliéfních obrazů (Štenclová). Ve své tvorbě revidují klasický žánr portrétu a figury (lidské i zvířecí), svobodně kombinují „vysoké“ umění s prvky popkultury a suverénně se pohybují na území mezi uměním a designem, jehož hranice jsou stále více prostupné. S rozkoší se dopouštějí hříchů dekorativismu a exaltované krásy, nikdy ale nesklouznou k bezobsažné podbízivosti a laciné sentimentalitě. Svoji provokativní koketerii dovedou mistrně vygradovat až na okraj propasti, v níž se umění hrozí zlomit v kýč. V přesně vypointovaném momentě přestanou diváka hladit na duši a vytasí drápy (nebo trny růží?), čímž obnaží dvousečné podprahové významy.

Paulina Skavova (absolventka sochařského ateliéru pod vedením prof. Karla Nepraše na pražské AVU) ve svých figurativních sousoších zpracovává příběhy pohádek, legend či antických mýtů, na jejichž schémata roubuje prvky své osobní mytologie. Ta je úzce propojená s životem na venkově, v bezprostředním sousedství lesa, ale také střelnice, kde její manžel trénuje vrcholové sportovní střelce. Je tedy zcela přirozené, že Skavova ve své tvorbě dlouhodobě tematizuje právě lov. Nahlíží jej s romantickým obdivem jako noblesní aktivitu provázenou svébytnou estetikou i rituály, dokáže ale vnímat i jeho odvrácenou zdegenerovanou polohu. Reflektuje pozici lovce i štvané zvěře, přičemž do role kořisti provokativně obsazuje nahé ženské tělo. Přestože své sochy převážně modeluje, v několika případech je odlila přímo z živého modelu, aby na vlastní kůži prožila „stahování oběti z kůže“. Zvířecí rohy, kterými jsou postavy korunovány, je na jednu stranu degradují na pouhou (byť velmi ceněnou) trofej, na druhou stranu bezejmenné figuríny ale povyšují na tajemné bohyně neznámých kultů. Fluidní významy se uplatňují i v cyklu Spodní prádlo, který Skavova začala vytvářet už na počátku milénia. Výroba delikátních korzetů, podprsenek a bikin z peří dravců se pro umělkyni stala meditací, zároveň ale ona tvorba získala nečekaně konceptuální rozměr: aby Skavova mohla použít peří uhynulých ptáků, musela se stát zákonnou majitelkou jejich zdechlin.

Ivana Štenclová (absolventka ateliéru kresby u prof. Jitky Svobodové na pražské AVU) od dob studií zůstala věrná portrétu. Tento klasický žánr obohatila širokou škálou invenčních technologických postupů, které se staly její nezaměnitelnou signaturou. Původně využívala především vlastní tvář, která jí dovolovala prostřednictvím umění vyjádřit libovolné emoční stavy a existenciální situace. Autoportrét a podobizny blízkých osob časem nahradily portréty Ivaniných dcer, které zcela přirozeně začaly obsazovat její životní i tvůrčí prostor. V posledních letech také vyhledává na internetu tváře anonymních lidí, jejichž typologie a výraz naplňují její představy. V počítači pak nakreslí ornamentální strukturu, na domácím laserovém plotru vyřeže jednotlivé fragmenty, které ručně pojme pomocí barev, a jejich vrstvením buduje reliéfní portrét. Ikonografie Štenclové variuje od abstraktních tvarů až po zcela konkrétní formy zvířat, ptáků, květin, ale třeba i siluety komiksových postaviček, jejichž symbolika zároveň definuje charakter či situaci portrétované osoby, kterou chce autorka vyjádřit. Materiálové i technologické experimenty se pro Ivanu Štenclovou staly doslova posedlostí: během své kariéry pracovala s drátěnou výšivkou, paličkovanou krajkou, nástěnnými válečky, plexisklem či smaltovaným plechem. Již delší dobu ale používá především překližku, která jí skýtá takřka nevyčerpatelnou tvarovou i barevnou variabilitu. Opojení formálními finesami by mohlo svádět k repetitivní produkci. Právě nesporná technická virtuozita autorku ale inspiruje ke stále novým způsobům zobrazení, jež chtějí být naplněny novými významy a které touží formulovat příběhy vepsané do lidských tváří – forma se tak sama o sobě stává obsahem díla.

Terezie Zemánková