Cognitive Dissonance
Výstava v JSP Art Gallery zahrnuje umělcovo dílo jak z poslední doby, tak i časově vzdálenější. Malířská plátna odrážejí sochařskou tvorbu, a nabízejí tak nový pohled a novou perspektivu Richardovy umělecké introspekce. Divák vstupuje přes bránu devíti kruhů Božské komedie do zneklidňujícího příběhu současných Odysseů, hledajících svou dávno ztracenou „vnitřní“ vlast. Autorovi těchto slov aktuálně vyvstává v mysli vzpomínka na jeden z posledních záběrů z filmu Andreje Tarkovského Nostalghia, a to scéna se svící v bazénu. Ti, kdo ji znají, pochopí, ti, kdo ne, jsou zváni k jejímu zhlédnutí.

Vystavující autor: Richard Štipl

Kurátoři výstavy: Lucia Rossi, Jaroslaw S. Pastuszak


14. února - 12. dubna 2024

„Ó vy, kdož zdravě myslíte a jasně,
vnímejte poučení, které skryto
je pod závojem veršů divné básně!“

(Dante Alighieri, Božská komedie, zpěv devátý, verš 61–63, překl. F. O. Babler)

Život – divná báseň – marnost nad marnost…či snad ne? Existenciální osamělost do života vrženého umělce, hledajícího v zrcadle svoji pravou tvář, narazí vždy na mysterium proměny a smrti. Neuchopitelné tajemství existence, které neustále vybízí k poznání – jež je vždy pouze interpretací –, bolí více, než je často člověk schopen snést. Životní transfigurace však přese všechno pokračuje nadále. Každodenní úsilí vstát z postele a udělat nové tahy štětcem, navrhnout novou sochu, předpokládají nenápadný, avšak existenciálně určující plamínek naděje, že vše má možná přece jen svůj skrytý smysl.

Richard ve snaze porozumět onomu tajemství sahá po historicky tradičních formách a rovněž obsah jeho díla bohatě těží z velikánů minulosti: Danta Alighieriho, Hieronyma Bosche, Franze Xavera Messerschmidta, Williama Blakea či Tilmana Riemenschneidera. Nejsou mu cizí ani texty kabaly, křesťanských mystiků či patristické spisy.

Richard Štipl nenastavuje zrcadlo pouze sobě, nastavuje je celé společnosti, a dokonce celé civilizaci. Vrací se spolu s Diogénem ze Sinopé na agoru a zvolává: „Hledám člověka.“ Štiplova cesta ke znovunalezení člověka vede skrze nalezení sebe sama. „Ti, kdož zdravě myslíte a jasně, myslete,“ volá. Svou tvorbou se pokouší o překonání nicoty, ze které vzniká umělecké dílo. Podobně jako u Hegla proces „stávání se“ předpokládá nebytí. Štiplova tvorba, stejně jako u platónského Erósu, je dítětem nedostatku, avšak zároveň i nadbytku, neúplnosti a přemíry sil. Je druhem oběti. Pravá tvorba předpokládá katharsis, očištění, osvobození ducha z determinace hmoty a těla. Cesta očistění u Štipla vede skrze obnažení se, odhalení nejskrytějších poloh své vlastní psyché. Na sebe nastavené zrcadlo obrací pak směrem k divákovi a stává se zneklidňujícím prorokem lidské kondice.

Richard Štipl se původně věnoval malířství a následně hyperrealistickým kolorovaným sochám, aby se později opět vrátil k malířskému plátnu. Ve svém díle se věnuje introspekci a revizi vnitřních procesů formujících vnější podobu lidského těla, zejména tváře. Pracuje především se svou podobou v určité archetypální transfiguraci psychologického zrcadlení tváře jakožto brány do vnitřních psychických i duchovních sfér.

Jaroslaw S. Pastuszak



Existuje jemná nit spojující starověké a současné umění v dílech Richarda Štipla, setkání Svatého a Prostého – v šikovné kombinaci klasického ideálu krásy a experimentování –, která předává silný dojem síly a dynamismu, připraveného osvobodit se ve vyvýšení lidského těla. Je to odraz nejvnitřnějších vášní současné společnosti a jejích protichůdných vlastností.

S použitím jazyka, který čerpá ze sochařství Franze Xavera Messerschmidta a dalších, akcentuje Štipl výrazy a vnitřně po celý život obnovuje neustálou transformaci sebe sama. Často používaje vlastní tělo jako předmět prací, trvá na neustálé mutaci svého vlastního obrazu. Ovšem nejde o myšlenku autoportrétu jako oslavy sebe sama – spíše je jeho tělo prototypem, který má zvýraznit pestrý přírodní základ. Podobně je tomu u Nietzscheho, který vyznal, že „je všemi velkými jmény v dějinách“ – a těžko obelhával sebe samého, když převzal životy ostatních.

Štiplovy sochy a obrazy nám ukazují složité situace, v nichž se střetávají určité víry. Jsou to kognitivní disonance. Erotické, kruté, tragické, posměšné. V množství, které by postavu přivedlo pod velký tlak, rozložilo ji a odsoudilo k šílenství.

Ale je to nakonec pirandellovský šílenec, který se narodí, jenž se – bez dalších „masek“ – osvobodí od mnoha forem, které mu nařizuje společnost. A pak se šílenství stává nástrojem odporu proti falešným formám života, zbraní, která rozpoutává konvence a rituály, redukuje je na absurdnost a odhaluje jejich nevědomost.

Jsme konfrontováni s narativními scénami, bohatými na gesta a symboliku, jež se spojují s náboženskou ikonografií, ale nejen s ní: je to celkový vztah k dějinám umění, který je ve Štiplově díle zcela zásadní.

V odhalení zrušené, resp. odstraněné reality se sochy a obrazy stávají odrazem neklidného a záhadného vztahu, který Štipl ustanovuje s ikonami mediální reprezentace: skrze zkoumání hlubšího významu obrazů současné sféry.

Jedná se o násilný dopad: umělec přepracovává dědictví antiky a prostřednictvím tohoto traumatického procesu jsou originály dekódovány a oživeny ve zcela novém světle.

A pokud jsme před obrazem vždy konfrontováni s časem, u Štiplových prací je tento časově krátký okruh dokonale vytvořen mezi „zde a teď“ a nesmrtelným, nebo řečeno slovy Benjamina – „Nyní se stává intimním obrazem toho, co bylo.“

Zde, s jakýmkoli nástrojem schopným produkovat znamení, se Štipl stává tvůrcem přivlastňujícím si minulost, aby ji transformoval, asimiloval a vytvořil jejím prostřednictvím další výsledek, ústící v pohled „novýma očima“.

Možná má pak pravdu Didi-Huberman, který prohlašuje, že „orgie starých bohů vždy zanechávají zbytky viditelné pro potomstvo [...]. Lidská forma se vzdaluje, ale zůstává viset jako poslední možná forma lidské touhy.“

Lucia Rossi



Made on
Tilda